Harley – Davidson Street Bob FXDB MY 2013
„Todlencto si koupim, až mi bude šedesát“. Jo, tak tohle je asi nejčastější věta, kterou uslyšíte od mladého, neklidného a někdy bohužel i lehce retardovaného pilota sportovní motorky. A můžete vsadit krk, že nevychází z osobní zkušenosti – on by se přece na něčem takovém nezahazoval.
Nebudu teď vykládat o tom, že chopper nebo cruiser natrhnou ostatním kategoriím frak, jak spráší na asfaltu superbike a v terénu stačí bez problémů enduru. To je samozřejmě nesmysl. Zrovna tak je ale nesmysl tvrdit, že se jedná o nevýkonné, nepohodlné a technicky nedokonalé stroje, se kterými se můžete ploužit maximálně sedmdesátkou a to ještě ve vzdálenosti do 100 kilometrů od baráku, protože jinak jste zralí na pobyt v lázních. Je to jako vždy celé jen o tom, co pro vás motorka znamená – a choppery jsou především o svobodě, klidu a relaxu. A ať se vám to líbí nebo ne, pramáti všech těchto strojů je značka Harley – Davidson a jednu z jejích letošních novinek, tedy Dyna Street Bob FXDB, jsme měli možnost otestovat.
Street Bob patří do kategorie Bobber, což znamená minimalistický styl stavby. Zlatá éra Bobberů se datuje do padesátých až šedesátých let minulého století a šlo o stroje, ze kterých se očesalo vše nepotřebné, u kterých se zkracovaly blatníky (případně se ten přední odstranil úplně) a které měly sedlo jen pro řidiče – se spolujezdcem se nepočítalo.
Nutno říct, že současný Street Bob jakoby se (alespoň vzhledem) opravdu vynořil z šera dávnověku, nenajdete na něm nic, co by vás iritovalo, žádná nadbytečná cingrlátka, ba dokonce i s chromem se výrobce udržel v rozumné míře. Dojem doby dávno minulé umocňuje navíc i „vločkový“ lak (Hard Candy Custom) a masivní „komiksové“ logo na nádrži, jakoby vytesané s jednoho kusu oceli. Prostě co do vzhledu, těžko se dá Street Bobu něco vytknout a změny, které s letošním rokem přišly, nijak dojem nekazí – jiná jsou zadní světla (stop-turn-tail combo, tedy kdy jsou s koncovými světly sdružené i blinkry), inovací prošly i vzduchový filtr a stupačky a zapalování bylo přemístěno z hlavy řízení na nádrž. Ale protože si tuhle motorku asi nikdo nevystaví v obýváku jako kus nábytku, samozřejmě nás zajímá i technika a hlavně to, jak se chová na silnici.
Máme holé ruce!
Ano, tak přesně si připadáte, když šmátráte po vysokých řidítkách – jako demonstrant, snažící se obměkčit zdivočelou soldatesku. Ape hanger ale k chopperům patří a ty, které jsou nainstalovány na Street Bobu, naštěstí nejsou žádnou zběsilostí, takže si zvyknete rychle.
Street Bob využívá moderní systém ovládání, čili nepotřebujete strkat nikam klíček (tedy pokud jste si předtím motorku nezamkli), stačí mít v kapse chytrou krabičku, otočit „vypínačem od sporáku“ na nádrži, přepnout tlačítko na pravé rukojeti do polohy „Run“ a dalším tlačítkem hned vedle něj nastartovat. Zní to složitě? To nic není, počkejte, až se dostaneme k blinkrům…ale ne, kecám, nic na tom není a ani na ovládání blinkrů – přestože má každá strana svůj spínač, dostanete se do toho hned a příjemný je, že se blinkry samy po změně směru vypnou.
Na nádrži, krom zmíněného vypínače, najdete taky konzoli s veškerými potřebnými informacemi. Pravda, Street Bob vám toho moc nesdělí, jde přece o Bobber, takže pokud musíte nutně vědět, jaký máte tlak v pneumatikách, kolik že je zrovna hodin v Pekingu nebo kdy má vaše partnerka svátek, poohlédněte se po něčem jiném. Nicméně to základní se dozvíte, navíc dnes HD oplývá i vymožeností ukazatele zařazeného rychlostního stupně (před pár lety naprosto nevídaná věc). Tohle všechno se dozvíte z digitálního panýlku, umístěného v analogovém rychloměru. Kontrolky blinkrů, dálkového světla atd. mají svůj vlastní, miniaturní panel pod hlavním přístrojem, ukazatel stavu paliva najdete na levém víčku nádrže (pravé víčko tak slouží logicky k tankování).
Do sedla se vyhoupne snad úplně každý, je jen 680 mm nad zemí, takže stačí zaklapnout boční stojan, nastartovat a vyjet. Možná vás při manipulaci překvapí hmotnost, přestože Sreet Bob nepůsobí dojmem velikána, váží slušných 290 kg (tedy suchých 290 kg, se všem náplněmi se dostanete přes 300 kg). Ale zopakuju, sedlo je dost nízko na to, abyste došlápli nohama pohodlně na zem, takže žádný záchvat paniky ze ztráty rovnováhy a pád se nekoná, tedy pokud nejste úplný jelita.
Po zmáčknutí startovacího tlačítka proběhne známý rituál, kdy se stroj pod vámi rozechvěje vibracemi. Tohle je věc, která je pro HD typická a díky které i byste se zavázanýma očima poznali, o jakou značku jde. Zrovna tak typická je hlučná převodovka, i když už se přeci jen klapnutí jedničky nepodobá ráně kladivem do bojleru. Na druhou stranu je třeba přiznat, že je převodovka přesná a prostá falešných neutrálů.
HD neuvádí u svých strojů výkon, uveden je pouze kroutící moment a v okamžiku, kdy vezmete za plyn, pochopíte proč. Kdepak, tady není žádný „sametový“ pozvolný tah, motor pod vámi zaburácí a vyšle vás vpřed. Není to samozřejmě o tom, že byste museli kontrolovat plyn z obavy, že si mašinu přehodíte přes hlavu, tohle není žádný let do nebetyčných otáček, tohle je tah a síla hodně naštvanýho nosorožce, u kterýho musíte dávat pozor jen na to, aby mu neproklouzly zadní tlapy. Výkon není až tak důležitý, spíš pružnost motoru, která vám dovolí se řazením příliš nezabývat, na šestý stupeň zvládne i průjezd městem legální rychlostí a hnací agregát vyvedete z míry jen neotesaným prudkým podřazením, kdy se se zakňučením na vteřinu zablokuje zadní kolo (což u obecenstva na chodníku vyvolá lehce infarktový stav). Co se maximálky týká (cca 190 km/hod.), tu zřejmě vyzkoušíte stejně jen jednou, jízdní pozice nedovolí dlouhodobě držet cokoliv nad 150 km/hod. A pokud byste chtěli zkoušet, kam až vyženete otáčky, v 5500 ot/min. vás ukázní omezovač.
Více najdete v časopise Motorbike
