Velbloud
Yamaha XT 660 Z Ténéré
Text: Míra Kalous
Foto: Jana Kolací
Onehdy mě jeden budhista pod vlivem voňavýho kouře přesvědčoval o zákonitostech převtělování. Jakože, kdo je zlobivej kluk, bude v příštím životě hodnej šutr a kdo seká latinu, stane se stříbrným rackem… a tak. No, nevěřil jsem mu ani málo.
Minulej čas je na místě… já totiž potkal převtělenýho vzornýho velblouda!
Malá Tenéré není žádná zelená fazole, nýbrž osvědčenej model, držící prapor cestovních endur s jedním válcem sice osaměle, ale zato pěkně vysoko a hrdě. Může se hlásit k přebohatý historii, kde se to slovy Paříž a Dakar jen hemží a kam módní prázdný pózy pronikají horkotěžko.
Aktuální model rozhýbává čtyřventilový jednoválec vyrobený ve spolupráci s Minarelli, vstřikování paliva je jasný, stejně tak vodní chlazení a pětikvalt. Na rozdíl od sourozenců XT se její svody výfuku kroutí chytrou cestou, pěkně schované za rámovou trubkou, motor hlídá plastovej bodyguard se slušným přesahem až k vodní pumpě na pravý straně. Jo, a výfuk končí jedním velkým krabicovým tlumičem pod sedlem, tvářícím se navenek jako dvojitá koncovka.
Usazenej v sedle si jenom řeknu: “hmmm, jako kdysi…” a vzpomínám na svý dávný DR 650 Djebel. Vzpomínky jdou rukama příjemně zvednutýma na široký větve řídítek, nohama, majícíma oporu v široký bandasce i… no, ehm, pozadím, lebedícím si v probraným sedle cestovních kvalit (=šířka akorát, tvrdost taky).
Před očima se tyčí lešení s předním dvojsvětlem, kapotkou a plexištítkem, směrem k jezdci nesou trubičky přístrojovku. Otáčkoměr ručičkovej, tachometr digitál + palivoměr + hodiny + dvě denní počítadla + robustní ovládací tlačítka a nějaký ty kontrolky. Všechny údaje můžete odečítat kdykoli za jízdy, protože umístění je ideálně v zorným poli. Netřeba poklonkovat, jen stočit oko.
Už ,už bych – strženej retro náladou – začal nakopávat nohou… mno, Tenérku stačí, coby moderní stroj, polechtat červeným tlačítkem a už buší. Do bonzbločku uděluju dva červený body za pěknej zvuk a střílení při zaklapnutým plynu!
Řídítka jsou na enduro trochu neobvykle ukončený velkými závažími a asi i na jejich konto se dá přičíst nepatrná míra vibrací od motoru do rukou. Nejsou v tom samy, řídítka jsou sama uložena v brejlích pružně.
Přidělený dva body strhávám hned při šátrání po spojce. Ačkoli mám dlouhý prsty, je pro mě páčka pořád nepříjemně daleko, nastavit se nedá a jedinej lék je povolit trochu lanko, abych bod záběru neměl v necitlivý pozici téměř nataženejch prstů. Ovládací síla je oukej i pro holky a dávkování plynulý a přesný.
Více najdete v časopise Motorbike
