Lovci supersportů
Aprilia Tuono V4 R APRC ABS, BMW S1000R, KTM 1290 Super Duke R
Text: Pavel „Pajinex“ Suk, Libor „Libabiba“ Kozinka
Foto: Jan Altner
Sním či bdím? Je to sen? Známá replika z nejslavnější ruské pohádky proletí hlavou nejednomu střelci na supersportu, kterého si v brzdařském souboji namázne na chlebík bike s rovnými řídítky. Tytam jsou doby, kdy se nakedy musely spokojit s ořezaným výkonem, průměrnými kotvami, rozpočtovým tlumením a na okruhu byly do počtu. Koncepčně rozdílné agregáty tří testovaných streetfighterů dohromady generují ohromujících pět set deset koní, používají takřka identické šasi svých supersportovních bratrů a nechybí jim nejmodernější elektronické systémy. Na okruzích tak pro ně budou limitující v podstatě jen zákony aerodynamiky.
Evropa vrací úder
Vysoký výkon, nízká hmotnost, tuhé rámy, plně stavitelné tlumení a nejlepší sériově dostupné brzdné systémy přitom donedávna byly výsadou výkladní skříně všech velkých výrobců, kterou představovaly supersportovní modely. Jenže zájem publika o tyto vyhraněné stroje v souvislosti s dopravními restrikcemi, omezenou využitelností a nákladným provozem v posledních letech markantně ochabnul. Prodeje na starém kontinentu táhnou především cestovní endura a naháče. Dalo se tak očekávat, že výkonové dostihy se nevyhnou ani jim. Tím spíše, když popularita závodů nekapotovaných biků zejména v amatérských cupech jde citelně nahoru. Hranici sto padesáti koní v nahaté třídě prolomil modernizovaný litrový Fazer už před téměř deseti lety a několik zejména italských konkurentů za ním ve výkonech příliš a v jízdních vlastnostech už vůbec nezaostávalo. Tři námi testovaní zástupci starého kontinentu jsou ale logicky výrazně jinde. Využitelnost jejich na naháče až monstrózních výkonů pomáhá zkrotit všudypřítomná nejmodernější elektronika a od svých supersportovních donátorů s menšími úpravami převzali jak vypiplané šasi, tak brzdné systémy, nízkou hmotnost a v případě BMW i příplatkové elektronické tlumení.
Více najdete v časopise Motorbike
