Text: Míra Kalous Zdroj časopis Motorbike
Foto: Ivan „Scoob“ Bezděk
U každého zboží se setkáváme s možností pořízení v různých cenových hladinách. Můžu si dojít na oběd k držiteli Michelinské hvězdy a předem očekávám extázi chuťových buněk, výměnou za nemalý komínek pětikorun, nebo se zaplácnu gulášem z hospody Na zastávce, který je podle zkušeností především teplý, oranžový a slaný, ovšem pořídíte ho již od dvaceti vrácených lahví…
Proč by to v motorkové branži mělo fungovat jinak?
Je fajn objevit čas od času hospodu, kde se to sice montérkama hemží a ceny jsou jen dvoumístné, ale kdyby tam – nedejbůh – někdy zabloudil Michelin-komisař, nebo Zdéna Pé, hned druhý den by se skvěl v průvodci nový záznam a dveře by pod nánosem nálepek s hvězdou nebylo vidět.
Zvu vás na jeden takový povedený guláš…
Yuki netřeba představovat – dovozci čínských strojů pomohly vybudovat renomé dobře použitelných strojů především dva modely – TR 125 a SM 125. Oba se liší v podstatě jen velikostí kol. Základní podvozkové díly, rám, plasty i zkopírovaný motor à la Suzuki DR jsou společné oběma strojům. Na jejich vlně se chtěl svézt i větší model TR 250 s motorem chlazeným vodou a odlišným podvozkem – bohužel, nepřekročil tehdy svůj vlastní stín…
Letos přichází nová 250 ccm a poučená z předchozích nezdarů, razí cestu zvětšení úspěšných malorážek. Vše je postavené na ocelovém rámu, vycházejícím z otevřeného rámu 125 ccm, tady je však zesílený a pod nízko zavěšeným motorem přibyly ještě ocelové tahy, uzavírající tak konstrukci. Prohlížím masívní krk řízení, sváry i trubky… hergot, tohle nebude slabina SMka…
Předek jistí USD vidle, vzadu pak bohatě naddimenzovaná kyvka s centrálním tlumením a možností nastavení předpětí. Z důležitých věcí na nás hází prasátka kotoučovky na obou kolech, módně vyřezané s vlnitým obvodem (oba plovoucí!), k nim se lísají dvoupístkové třmeny a dobrý dojem dotváří pancéřové hadice.
Kola jsou zcela podle filozofie SM sedmnáctipalcová a obuté pneumatiky připomínají vzorkem zimní na mém autě… ale víte co? Taky vás už nebaví okounět? Zbytek dopovím cestou.
Zapnout klíček, startér a už to běží, už to duní. Jednoválci musíte v prvních vteřinách trochu pomoci rukojetí plynu, aby nezdechnul. Ptal se někdo na sytič? Pánové a dámy, tady se klasika kříží s modernou – pod bandou pulsuje vstřikování! Zmíněnou klasikou je motor, nápadně podobný Suzuki GN 250. Dva ventily, rozvod OHC, olejový chladič a olejový filtr s výměnnou papírovou vložkou. Při běhu si ševelí, lehce cvaká, šustí… ano, takové bývaly motorky ještě nedávno! DRka, XRka, XTčka, ou jé, moc mi chybí v katalozích prodejců!
Dávám motoru chvilku na ohřátí a cvakám jedničku. Řazení se nedá vytknout snad nic. Je přesné, lehké, japonské. Spojka taky maká dobře, jenomže jí to kazí páčka, na kterou není vůbec snadné dosáhnout. Nutí to člověka přenastavovat vůli na lanku a trvalou nápravou by mohla být líp tvarovaná páčka. Ono vás to neudělá nepojízdnými, ale bude to otravný.
Více najdete v časopise Motorbike
