Poslední vzduchomol
Text: Libor „Libabiba“ Kozinka
Foto: Ivan „Scoob“ Bezděk
Když byla poslední generace Ducati Monster v roce 2010 doplněna o model 796, kdo mohl tušit, že se možná díváme na poslední stroje vybavené suchou spojkou a přijdeme tak o legendární vzduchové dvouválce. Tyto v roce 2014 zůstávají už jen ve dvou modelech maloobjemových Monsterů. Uvidíme, jestli i ty kompletně vytlačí vodou chlazené motory – my jen doufáme, že ne!
Dlouholetá klasika
Monster o obsahu kolem 800 kubíků je v nabídce v podstatě od začátku, co se Monster poprvé objevil v showroomech a to od roku 1996. Nejdříve základní řadu doplnil model 750 ccm a vyráběl se až do roku 2003, kdy ho vystřídal model 800. Tato generace dostala elektronické vstřikování a dvě svíčky na válec, v roce 2006 ji doplnila řada S2R s nádhernou letmou vidlicí zadního kola, převzatou z větších modelů s koncovkami výfuků na pravé straně motocyklu. Proto se dalo předpokládat, že i tuto generaci doplní modelová řada o podobném obsahu. Model 796 vychází z poslední generace Oblud, představené v roce 2008, jen byla přepracována jízdní pozice zvednutím řidítek o 15 mm oproti stávajícím modelům. Zřejmě došlo na slova o nepříliš šikovném náklonu sedla, díky kterému si snad každý z nás (hlavně v případě mužské části „monsteruživatelů“) vyzkoušel nepříjemný náraz na nádrž. Zůstala letmo uložená vidlice a dvě symetricky uložené koncovky výfuku pod sedlem.
Jelikož jsem kdysi byl šťastným majitelem předchozí generace S2R, docela jsem se těšil na možnost se svézt na novějším modelu tohoto legendárního naháče. Šance přišla loni v létě a to nejdříve na 796 a pak na 1100 Evo, takže časem možná dojde na srovnání obou variant, ale dnes to bude hlavně o menším z nich.
Městská ikona
Monster 796 stál před redakcí v krásné bíločervené barevné kombinaci, s černými pětipaprskovými koly, které dokreslují designově ucelený komplet. Svým celkovými tvary zachová tradici značky a dokazuje um italských designérů. Ovšem je třeba začít, takže sedám za řidítka a jsem mile překvapen pozicí – sedlo je usazeno příjemných 80 centimetrů nad silnicí, což je míra, která musí vyhovovat snad úplně každému „riderovi a riderce“. Dobře jsou umístěné stupačky trochu více do pokrčených nohou, koleny obepínáte krásně a příjemně tvarovanou třináctiapůllitrovou nádrž, zaručující příjemný akční rádius na cestách. Výhrady nemám ani k pozici hliníkových řidítek, která svojí šířkou dobře padnou do rukou a pomáhají k velmi dobré ovladatelnosti, kterou oceníte nejen v městské aglomeraci, ale i při průjezdech technických pasáží. Správnou polohu mají ovladače i digitální palubní deska, ukrývající se pod malým štítkem, které dominuje otáčkoměr, pod kterým je zbytek informací: tachometr, počítadlo kilometrů, laptime (měřič časů kol na okruhu), denní počítadlo, které si můžeme přepínat na levém ovladači tlačítkem „MODE“. Dále je možnost (za příplatek) si motocykl dovybavit systémem DDA (Ducati Data Analyzér). Jde o systém, který zaznamenává až 6 hodin vaší jízdy, poté si můžete záznam sesynchronizovat s počítačem a hezky si ho v pěkném grafickém provedení prohlédnout – pod sedlem je pro DDA vše připraveno. Vedle ovladačů jsou umístěna dost výrazná zrcátka, nabízející velkorysou možnost seřízení ve všech směrech s poměrně slušným přehledem o tom, co se děje za vašimi zády. Příjemnou polohu mají páčky spojky a přední brzdy, padnoucí svojí vzdáleností akorát do ruky. No, nezbývá než vyzkoušet, jestli výrobce dostál svého tím, když tento model nazval městskou ikonou.
Více najdete v časopise Motorbike
